Hněv, zlost, vztek … Naštval(a) jsem se … Vytočilo mě to … Tohle zná každý z nás.
A i když víme, že pro naše okolí jsou tyhle stavy a projevy ne zrovna příjemné, a asi tušíme, že pro nás samotné nejsou prospěšné, většinou se jim v určitých chvílích jen těžko ubráníme.
Přiznám se, že i já občas "vidím rudě". A v každé takové chvíli, kdy se navztekám, si uvědomuju, že jsem to nezvládla. Že jsem popustila uzdu svému řídícímu vnitřnímu Já a nechala jsem ho, ať se vyřádí. Místo abych se povznesla a v dané situaci zachovala klid. Naštěstí to není moc často a není to zase nějaká extra smršť. Protože jsem člověk celkem pohodový.
Kolem takových zlostných emocí i reakcí je dnes spousta nepřesných informací, až to vede k chybnému pohledu na celou tuto oblast i na snahy o její řešení. O některých zakořeněných nesprávných mýtech z oblasti pocitů se dočtete v mém starším příspěvku Co všechno je mýtus. V dnešním článku bych vám chtěla ukázat pravý stav věcí, který vyplývá z terapeutické praxe a z mnoha mých případů, kdy jsme nejrůznější pocity a reakce s klienty zpracovávali.
Kde se to vůbec bere?
Když si rozebereme moment nějakého vytočení nebo rozčilení podrobně, mívá většinou dvě fáze. Nejdřív v nás kvůli něčemu propuknou zlostné emoce, a na ty dost často hned vzápětí navazuje nějaká vnější reakce. Třeba náš křik, výbuch nebo nadávky. A tyto vnější projevy mohou vyletět jen tak do prostoru – např. když se nám něco nepodaří, anebo jsou nasměrovány na jinou osobu.
Především je důležité vědět, že jak ten prvotní náběh špatného pocitu, tak následná zlostná reakce (výbuch různé intenzity) jsou řízeny podvědomím. Proto bývá vědomý boj s těmito emocemi nebo cílená snaha o klidný průběh často bez výsledku.
Hněvivé pocity a projevy naštvání mají hodně společného s výchovou. Jednak z ní většinou pocházejí, jak z dalšího čtení pochopíte, a jednak se při výchově dětí tyto emoce u rodičů víc či míň probouzejí. Pamatujete si ještě, jak na vás jako na dítě reagovala vaše máma nebo táta, když se jim něco nelíbilo?
Asi největší skupinou lidí, která se s problémem zlostných reakcí v současné době potýká, aktivně se jím zabývá a touží ho vyřešit, jsou maminky menších dětí.
A jsou to ony, které se celkově o téma emocí dost zajímají. V knížkách, v kurzech i jinde hledají informace a odpovědi na to, jak zvládat své vlastní nežádoucí emoce, jak se stavět k vystupňovaným emocím svého dítěte, co dělat a jak to dělat, aby dopad vyhrocených scén na dítě byl teď i do budoucna co nejmenší. Mají obvykle už i množství poznatků ohledně emocí nastudováno, ale jak už jsem zmínila, zdroje nelze vždycky brát za dostatečně relevantní. Praxe totiž často hovoří jinak.
Doplňme si ještě, že mezi negativní emoce můžeme řadit i další pocity: strach, nejistotu, zoufalství, bezmoc, bezradnost, stud, lítost, pocity viny, ohrožení atd. Vedle těchto mají ovšem ty zlostné emoce přece jenom trochu jiné postavení, jak se dočtete dále.
Samozřejmě že emocemi býváme zasaženi všichni. Takže kterýkoliv z uvedených pocitů vám může být vlastní a důvěrně známý, ani nemusíte být zrovna maminky malých dětí :-).
Jak se toho zbavit?
Když pak jednoho dne z nějakého popudu člověk dospěje k názoru, že už toho bylo dost a že už se do svých emocí dostávat nechce, začne se pídit po účinných radách - jak to udělat, aby situace zvládal víc v klidu? Aby byl nad věcí a nenechal se těmi známými spouštěči pokaždé tak rozhodit? Aby se tolik nevytáčel? Co na to pomáhá?
Na to možná budete mít nějaký svůj názor, případně postup. Něco jste třeba četli a vyzkoušeli. A dokázali byste poradit.
Já se v takovém případě snažím vysvětlovat, že se dotyčný může svých nepříjemných a nechtěných emocí natrvalo zbavit. Že se jeho nežádoucí a negativní pocity dají terapeuticky odstranit.
A toto je moment, který obvykle odstartuje intenzivní palbu nejrůznějších protiargumentů.
NEJSME SNAD ROBOTI!
"Odstranit pocity? Cože? To mám potom být jako úplně odlidštěný(á) a bez emocí? Emoce přece k člověku patří!"
Tohle je ovšem nepochopeno.
Já vás nechci v rámci terapie obrat o emoce.
Když mluvím o odbourávání nepříjemných pocitů, není to tak, že vám je definitivně seberu. Nemusíte se o své pocity bát a držet se jejich zuby nehty. Myslím tím jen tu automaticky nabíhající reakci ve vás, která se rozjíždí vlivem nějaké situace. Cílem je, abyste příště v podobných situacích mohli zůstat v klidu. Aby vás to nerozhodilo. To rozčílení a zlost už nepřijde a ta stejná věc už vás nenaštve.
Ale vaše schopnost rozčílit se, vytočit se, cítit zlost atd. zůstává i potom zachována. Jenom to vaše psychika už nebude v tom konkrétním případě používat.
No řekněte, nebylo by lepší zvládat věci v pohodě, než se nechat vytočit (vydeptat, vyděsit, vyplašit nebo vymáchat v nějakých dalších negativních emocích)?
A stejně jako můžeme zapracovat v terapii na tom, aby se nevracel nějaký pocit (když se v blízkosti objeví zase ten váš typický spouštěč), můžeme odstranit i tu navazující, automaticky nabíhající reakci typu: nahlas se rozčílím, nadávám, křičím, jdu do afektu, do agresivity, do pláče, do ústupu, do zamrznutí apod.
Oba zásahy jsou možné díky tomu, že v podvědomé paměti můžeme vystopovat počátek vzniku dané emoce nebo reakce, to znamená ten moment v minulosti, kdy jsme se to „naučili“ nebo to zažili poprvé, a tato vzpomínka se pak terapeuticky zpracuje. S tím proběhne úplné odstranění nežádoucího pocitu nebo reakce z podvědomí, proto už se příště za podobných okolností neobjeví. (Schopnost cítit takovou emoci vám ale zůstává dál, jak už jsme si řekli.) Používám na to techniku, která se jmenuje regresní přepis v hypnóze.
ALE MOJE DÍTĚ MĚ PROSTĚ UŽ VYTOČILO!
Když se jedná o zlostné reakce a vytáčení v důsledku situací s dítětem, mívají někteří rodiče tendenci své naštvané reakce na dítě obhajovat. Mají dojem, že jejich výbuch, okřiknutí nebo rozčílení je v pořádku, a nevidí tedy důvod nechat si na své pocity sahat.
Představte si následující příklad:
Dítě opakovaně dělá to, co nechcete, a mnohokrát mu to v klidu a trpělivě opakujete a vysvětlujete. Ale nedá si říct a zkouší to dál, až pohár přeteče, a tehdy už se fakt vytočíte. A v této emoci i nějak reagujete směrem k němu – i když víte, že to není ta nejsprávnější cesta.
Zpětně si pak možná řeknete:
- "Když neposlechlo ani po tolikátém upozornění, tak je přece samozřejmé, že už se naštvu. Moje emoce je oprávněná. Je tedy v pořádku se tak cítit.
- Když se tak cítím, když mě to dítě prostě naštvalo, je dobré svou emoci autenticky projevit. Tvářit se, že jsem v klidu, když nejsem, to by bylo horší. Není ani správné ukazovat, že jsem vždycky nad věcí a "vyzenovaná". Jsem přece člověk s emocemi! Takže moje naštvaná reakce je v pořádku.
- Zlost a vztek (resp. hněv) je přece jedna ze základních emocí v naší psychice. Máme to přirozeně ve své výbavě. Takže projevovat hněv a učit to i své dítě (jako zdravou autenticitu a jako projev obrany svých hranic), a aby bylo v životě taky na hněv připravené, je v pořádku.
- Hněv není o nic horší než jakákoliv jiná emoce - třeba radost apod. Prostě je to lidská emoce. Nejsou dobré a špatné, pozitivní nebo negativní emoce. Takže když svým projevem učím dítě, že hněv není špatný a není potřeba ho skrývat nebo potlačovat, je to v pořádku."
Všechno se tedy zdá být ok. Navíc bych si tipla, že některé z těchto argumentů pocházejí ze soudobých výchovných knížek i z úst různých odborníků. A tak by přece neměl být žádný problém.
Jenomže…
Najdeme tady několik nepřesností, takže se to pak všechno začíná jevit v trochu jiném světle. Podívejme se na to blíže - když vezmu jednotlivé body od konce:
Ad 4) Všechny emoce jsou rovnocenné - ?
Když označuji nějakou emoci za negativní, nepříjemnou, nemyslím tím, že bych ji zavrhovala, nebo že je špatné ji cítit. Chci tím vyjádřit, že to je jakýsi protipól emocí kladných, příjemných. V emocích těchto dvou skupin je totiž rozdíl, není jedna jako druhá. Liší se např. už jenom ve frekvenci svých vibrací, které jsou měřitelné (dají se rozlišovat tzv. nízké emoce - vysoké emoce). A sami si odpovězte např. na tuto otázku: chtěli byste raději prožít celý den v radosti, anebo den plný zlosti? Je to totéž?
Nebo se zkuste zamyslet: je vám u toho dobře, když máte radost? A je vám u toho dobře, když se zlobíte? No není. Protože radost a zlost na vás (i na vaše okolí) působí úplně odlišně.
A proč lidé chodí na terapie řešit svůj hněv, vztek a zlostné reakce, ale nechodí řešit, že se občas doma radují? Asi proto, že to není totéž. Jsou to emoce z jiných kategorií.
Navíc si můžete sami všimnout, že v emoci negativního rázu (strach, bezmoc, vztek aj.) nejspíš prožíváte taky určitý fyzický pocit. Že nějak nepříjemně zareaguje i vaše tělo. Něco se může svírat, cítíte tlak, napětí, třes, horkost, studený pot nebo jiné fyzické projevy. To se u pozitivních emocí, jako je nadšení, vděčnost atd., nikdy neděje.
Dlouhodobé nebo často opakované setrvávání v negativních emocích se může nepříznivě odrazit i na zdravotním stavu, takže z tohoto pohledu jde o pocity vyloženě škodlivé.
Proto, jak vidíte, nelze ani ty dvě kategorie (příjemné emoce – nepříjemné emoce) považovat za rovnocenné! Jejich účinky a dopady se vůbec nedají srovnat!
Ad 3) Hněv je základní vrozená emoce - ?
Z terapeutické praxe mi vyplývá, že hněv, vztek, zlost jsou emoce převzaté, naučené. V regresích do prenátálního období a do raného dětství se s nimi nesetkáváme ani v stuacích, kde bychom je čekali. I dítě, které rodič často fyzicky trestá, cítí v nižším věku třeba jen smutek, strach, lítost nebo pocity viny, ale ne zlost. Je to opakovaně potvrzený poznatek z terapeutických návratů do minulosti. Proto na rozdíl od klasické psychologie tvrdím, že zlostné emoce k základní výbavě nepatří, jsou implementované, naučené. Je to v podstatě vypěstovaný podvědomý vzorec. Jak k takovému naučení hněvu dochází, popisuji v článku Pomáhat dítěti s emocemi? A jak?
Zdá se vám, že už malé dítě projevuje svůj hněv či vztek, když pláče? Možná ano, pokud už se těmto emocím naučilo. Ale dost možná taky ne. Uvědomte si, prosím, že takový kojenec pláče pořád a vyjadřuje tím úplně všechny potřeby – protože jinak to zatím nedovede. Takže za jeho pláčem není nutno vidět zlost nebo vztekání. Pláč může například znamenat, že má žízeň. A to přece vůbec nenese nepříjemnou emoci. Vy u toho snad máte zlost, když cítíte žízeň?
Ad 2) Je v pořádku dítěti ukázat, že jsem naštvaný(á) - ?
Naštvaná reakce rodiče, pokud se opakuje častěji, vyústí v to, že dítě převezme tento vzorec. Bude pro něj normální se vytáčet, a to jak v dětství, tak potom v dospělosti.
Taky rodič, který to dělá, to pravděpodobně viděl doma v dětství, a proto to považuje za normální (je to vzorec - podvědomá norma). Když něco dělají všichni, ještě to ale neznamená, že mě to omlouvá a že to nemůže být jinak.
Touto cestou (naučením doma) většinou taky vznikly automaticky nabíhající zlostné reakce většiny těch maminek, které se to teď snaží pracně odnaučit, aby nevybuchovaly na děti. Podrobně pojednávám o příčinách vybuchování a křiku v jedné z kapitol svého e-booku Výchova bez negativních podvědomých vzorců aneb Vyvarujte se nechtěných rodičovských chyb.
Ale ten hlavní problém, když je rodič nazlobený kvůli něčemu, co udělalo (nebo neudělalo) dítě, spočívá v tom, že dítě se v takové chvíli cítí nepřijímané. A když je to zkušenost opakovaná, vždycky se to na dítěti trvale podepíše.
A pozor - určitě to není tak, že „za můj vztek může dítě“. Je to čistě a jenom vaše reakce a váš způsob (resp. způsob vašeho podvědomí), jak danou situaci zvládáte.
Ad 1) Můj hněv je oprávněný a pochopitelný - ?
Jestli ve vás naběhne hněv, je to – jak už víte - produkt podvědomí, kam se to dostalo nejspíš ve vašem dětství. Mnoho lidí potvrzuje, že to v daný moment nejde vědomě ukočírovat. Podvědomí je totiž silnější než vědomá mysl. Hněv naskakuje jako každý jiný podvědomý vzorec. Vlivem nějakého vnějšího spouštěče se automaticky oživí.
A tady já vždycky říkám "ale nemusel by".
Jenomže zůstat v klidu, to se lidem dneska zdá už natolik absurdní, že tomu jako možné cestě ani nevěří. Je totiž už tak zažité, že se zcela běžně kvůli něčemu rozčilujeme, že si to snad nikdo nedokáže představit bez toho.
A přesto to může jít v klidu. Proč by ne?
Vy můžete dát jasně a pevně dítěti najevo, že takhle tedy ne. Ale vy přece u toho můžete být úplně klidní a v pohodě! A dokonce nepřestat vyzařovat lásku! Emoce hněvu jsou tady úplně zbytečné!
A pokud vám klidný přístup k dítěti nefunguje (dítě neposlechne), je to pro vás informace, že to asi neděláte dobře a že můžete zkusit hledat jiný (klidný) postup. Zkrátka dělat to s dítětem nějak jinak.
A jestli se vám prostě nedaří ten vnitřní klid zachovat, a přitom byste chtěli, máte možnost se těch náběhů vzteku a zlosti terapeuticky zbavit. Napište mi, a společně se na to podíváme.
Nejnovější příspěvky:
0 Komentářů