Zamyšlení nad autoritou, šikanou a volnou výchovou

Jdu takhle v pondělí 3. září ráno kolem základní školy. Vidím u vstupu vznášet se hrozen pestrobarevných balónků na uvítanou. Prvňáčci, kteří dneska ve škole pobyli jen krátce, už odcházejí domů a cestou lížou lízátka, která dostali. Nesou si také igelitky plné dalších drobných dárků. Ale dnes přece není mikulášská nadílka …

Zdá se mi to, nebo se jim škola podbízí? Je opravdu potřeba ze strany školy snažit se tímto způsobem, aby nástup dětí do 1. třídy byl co nejmenším „šokem“, aby byl příjemný, aby se jim tam líbilo?

V dnešní době se i budovy škol natírají pestrými barvami a mně to připadá, jakoby se škola strachovala – proboha, jen abychom je zaujali, hlavně, abychom nebyli nudní, musíme se dětem zalíbit ….

 

Nebude z toho za chvíli úplný cirkus?

Budou se i učitelé stavět na hlavu v zájmu udržení pozornosti žáků? Náš žák – náš pán? Neměla by škola zůstat seriózní institucí, která si zachovává svou vážnost a budí respekt?

Když mluvíme o respektu, nesouhlasím, aby se v dětech vyvolával jakýmkoliv způsobem strach. Takový postup může negativně ovlivnit psychiku na mnoho let dopředu a ještě i v dospělosti páchá škody. Strach je totiž z dětství zakořeněn v podvědomí a v plné síle se projeví třeba až po letech, kdy začne jedince silně blokovat.

Jenomže budeme-li se stále tvářit, že všechno je jen hra, že jsme přece přátelé, že není potřeba brát vše ve škole až tak vážně, nebude si pak dítě z případných pravidel a požadavků nic dělat. Podle mého názoru by dítě, které úspěšně prošlo zápisem, mělo být natolik zralé, že zvládne přechod z MŠ do 1. ročníku i bez výše uvedených speciálních efektů, a to bez jakékoliv psychické újmy.

Televize Nova uvedla v předvečer prvního školního dne pořad Střepiny mj. na téma šikany ve školách. Odhady hovoří o deseti, a některé zdroje až o dvaceti (!) procentech všech žáků základních škol, kteří zažívají nějakou formu šikany od svých spolužáků. Jako by těm dětem nebylo nic svaté, říkám si.

Kde je úcta a respekt?

ptám se k tomuto druhému tématu. Kde je přirozená obava z reakce autority, pokud provedu něco nepřijatelného? Ale zřejmě dnes školní prostředí a učitel potřebnou autoritu nevyvolává … Nemá to náhodou nějakou souvislost s první otázkou?

Pochopitelně zde sehrává svou roli i způsob výchovy v rodině. A tu si vybavuji všechny ty soudobé snahy o tzv. „nevýchovu“, ty moderní přístupy mnoha rodičů, kteří jsou zastánci volné výchovy, bez striktních zákazů a příkazů, bez patřičné přísnosti.

Tím jsme se dostali k otázkám ze třetí oblasti – není v současných „trendy“ výchovných přístupech něco špatně? Já nejsem žádný tyran dětí a v pohodě dokážu být i velmi benevolentní. Vím, že je nutno dítěti vysvětlovat, ne pouze zakazovat.

Ale myslím si, že určité mantinely je potřeba našim potomkům při výchově jasně vymezit. V něčem prostě neustupovat. A říkat dítěti i ono dnes zatracované Ne.

Je hezké respektovat osobnost dítěte, avšak pokud neuplatníte „laskavou přísnost“, můžete se pak jen divit, že dítě nerespektuje vás (ani ostatní). Diskutovat o všem s dítětem jako s dospělým a vystupovat spíše jako jeho parťák, to nevidím jako účelné.

 

Autorita v podobě rodiče i v podobě školní instituce by měla zůstat zachována. Nebo se vám zdá, že je na škodu, když dítě obdivně a s uznáním k nějaké své autoritě vzhlíží?

P.S.

Poté, co výše uvedený text vyvolal na Facebooku negativní ohlasy mezi příznivci systému „Nevýchova“, který zmiňuji, rozhodla jsem se doplnit celý článek ještě o pár vlastních názorů k tomuto inovativnímu směru ve výchově. Pro nezasvěcené je potřeba zdůraznit, že tzv. Nevýchova je něco jiného než volná výchova.

Nevýchova je pro mě pouze experiment

Systém Nevýchova je relativně nový, vznikl před 17 lety. Autorka uvádí, že jeho účinnost prověřily za tu dobu již tisíce rodičů. Bohužel však zatím nemáme žádné zprávy o tom, jak děti, které prošly Nevýchovou, obstojí v dospělém životě.

A dokud chybí zpětná vazba, která by ukázala, jak s odstupem let takový člověk - když je mu třicet, pětačtyřicet let - funguje ve vztazích, v komunikaci a jak je spokojený během následujícího života, bude celý výchovný systém jen a pouze experimentem, jehož výsledek není prokázán. Už jen kvůli tomu bych byla krajně opatrná.

Domnívám se, že pomoc rodičům, jak efektivně zvládat běžné situace s dětmi, je jen jedna část nějakého výchovného systému. Druhá, ještě důležitější stránka je, jak bude daný výchovný systém pomáhat dítěti zapojit se později bez problémů do života a být na všech polích úspěšný a neselhávat.

Na toto ověření v praxi si ale v případě Nevýchovy ještě budeme muset počkat. Nicméně to, jak vznikají a působí podvědomé vzorce z dětství, to víme už dnes, a velmi dobře.

Pozor na to, co vkládáte dětem do podvědomí

Klientů, kteří bojují s tím, co jim bylo doma rodiči a příbuznými do psychiky „implantováno“, mám celou řadu. Jak to souvisí s Nevýchovou? Pro lepší představu si vypůjčím přímo slova z oněch komentářů, protože na rozdíl ode mě jsou jejich pisatelé obeznámeni se systémem do nejmenších podrobností.

„Nevýchova je o tom, že dám dítěti prostor k vyjádření jeho názoru. Já řeknu, co potřebuji + ty řekneš, co potřebuješ - a společně najdeme řešení, které bude vyhovovat oběma. To učí dítě skvělé dovednosti domlouvat se.“ Takže například (jak čteme v jiném komentáři) večer máme dětem říct, že už jsme unavení a potřebujeme se vyspat, a děti nám mají pomoct tím, že už budou spát.

I když se zamyslím jen nad touto stručnou ukázkou z Nevýchovy, napadá mě hned několik variant toho, jaké riziko může takový styl komunikace pro dítě do budoucna znamenat. Snadno totiž může při takovém přístupu nastat jedna z těchto možností (anebo také všechny):

  • Dítě se naučí reagovat a něco dělat, jen pokud někdo něco potřebuje.
  • Dítě možná nebude umět se rozhodovat k tomu, že něco udělá, pokud nebude vidět potřebu u svého okolí.
  • Své potřeby bude chtít v budoucnu stále s někým probírat a bez toho nebude umět samo si poradit.
  • Dítě se bude později neustále zajímat o to, co potřebuje jeho okolí.
  • Dítě může později nepříjemně narážet na to, že okolí se o jeho potřeby nezajímá tak, jak si na to zvyklo doma.
  • Bude mít tendenci pořád si s někým něco vysvětlovat, vyjednávat, diskutovat o případných nařízeních, předpisech apod., a může se proti nim automaticky bouřit. A navíc:
  • Dítě je zatěžováno problémy, které mu nepřísluší řešit (dítě není malý dospělý!).
  • Dítě tu není přece od toho, aby svým chováním či reakcemi uspokojovalo potřeby dospělého.

Obstojí dítě později v partnerství?

Zůstaňme ještě u výše zmíněné ukázky, jak se v Nevýchově s dítětem vyjednává (já řeknu, co potřebuji + ty řekneš, co potřebuješ atd.). Běžně může nastat tento scénář: matka bude uplatňovat takový přístup vůči své dceři, a otec tento způsob komunikace používat nebude (protože dejme tomu neabsolvoval stejný kurz o nevýchově). Pak dceři v budoucnu mohou vzniknout problémy v partnerském vztahu:

Ona bude v duchu svých zakořeněných podvědomých vzorců stále více od partnera vyžadovat, aby se v každé situaci o potřebách jednoho a druhého diskutovalo a aby se toto téma nahlas řešilo.

Ale partner bude mít přístup jiný – jednak proto, že partnera si na základě obecně platných zákonitostí zvolí podle vzoru svého otce, a jednak se nedá předpokládat, že její partner v dětství také prošel „nevýchovou“ a že bude na tento způsob komunikace zvyklý. Tak mohou ve vztahu snadno vzniknout třecí plochy a ani jeden z partnerů se nebude cítit dobře.

A proč se tak obšírně vyjadřuji právě a jenom k tomuto krátkému úryvku z komentářů? Protože zrovna z takovýchto jednoduchých sdělení a vět, které dítě slýchá stále dokola, a právě z takovýchto elementárních situací, které doma opakovaně zažívá, vznikají ty nejvýraznější podvědomé vzorce a nevědomé tendence.

Můžete namítnout, že partneři se jistě budou snažit nalézt ve svém vztahu společnou řeč a že se to mohou naučit, třeba jeden od druhého. Ano. Ale základním znakem podvědomých tendencí, uložených do psychiky v dětství je to, že se stále silněji a silněji projevují s postupujícím časem, ať člověk chce nebo ne.

A po několika letech partnerského vztahu se projeví natolik, že jedinec není schopen svou vlastní snahou se z nich vymanit a překonat je. Zkrátka co se v mládí naučíš ….

Na závěr článku bych se ráda zeptala: uškodila vám nějak (přiměřená) přísnost vašeho rodiče nebo učitele? Poškodil vás psychicky nástup do školy bez balónků, omalovánek, pamlsků a slavobrán? Setkali jste se ve škole s případy šikany? Jak to chodívalo za vašich školních let?

Pro své postřehy k daným otázkám můžete využít komentáře níže, anebo přijít diskutovat za námi do skupiny Odemkni své podvědomí. Srdečně vás zvu a těším se na vaše názory k těmto ožehavým tématům.

Autor: Lada Gracy Skulilová

Jsem expertkou v oblasti psychických, psychosomatických a vztahových problémů a jejich řešení. ||| Mou vášní je odhalování a odstraňování skrytých podvědomých vzorců z dětství, které lidem brání v jejich štěstí a jsou zdrojem většiny problémů v dospělém věku. ||| Dokážu také poradit rodičům, jak tyto vzorce nevkládat do psychiky jejich dětí. Jsem autorkou e-booku Výchova bez negativních podvědomých vzorců aneb Vyvarujte se nechtěných rodičovských chyb. ||| Jsem autorkou efektivní terapeutické techniky regresní přepis v hypnóze. ||| Můj příběh si přečtěte zde >> |||

2 komentáře u „Zamyšlení nad autoritou, šikanou a volnou výchovou“

  1. Zajímavý článek, jen… měla bych dva postřehy. Zaprvé, se šikanou jsem se setkala hned několikrát na různých místech. Do školy jsem začala chodit koncem devadesátých let, jestli byly tehdejší děti nevychované v důsledku volné výchovy nejsem schopná posoudit. Podle svých zkušeností a toho, co jsem slyšela od starších generací, se ale nemohu zbavit jedné otázky: opravdu je dnes šikany víc, nebo se o ní především víc mluví? Jak moc všechny ty statistiky zkresluje skutečnost, že v dřívějších dobách se šikana prostě víc zametala pod koberec? Je vzhledem k tomu nějaké relevantní porovnání vůbec proveditelné?
    A pak k fungování ve vztazích. Předesílám, že o Nevýchově moc nevím a nemám děti. Jen… dívám se na generace dnešních dospělých, co zakládají rodiny. Většinou třicátníci a starší. Nemyslím, že velká část z nich prošla nějakou tou alternativní výchovou. A stejně zhruba 50% manželství končí rozvodem. A to nikdo nepočítá rodiny nesezdaných párů, které se rozpadnou, jinak by ta statistika vypadala o dost hůř. Nemůžu si pomoct, ale tak nějak mi přijde, že lidí, které klasická výchova nedovedla připravit na soužití s druhými, je ve výsledku většina. Možná se ukáže, že všechny ty alternativy jsou ještě horší. Pak tedy budeme vymírat o něco rychleji.
    Domnívám se, že lidé, kteří hledají alternativy, si zkrátka uvědomili, že spousta toho, co po staletí nějak drželo společnost (škola, tradiční rodina), je dnes v krizi. Zpět se vrátit nelze, svět nikdy nebude stejný jako před padesáti či sto lety. Je tedy nutné hledat cesty, jak dál fungovat.
    Netvrdím, že to vím. A myslím, že až se mi konečně ten vytoužený prcek narodí, bude to jedna velká improvizace:-D

    1. Julie, děkuji Vám za komentář. Pokud jde o fungování vztahů a také o způsob výchovy, kloním se právě k návratu ke klasickým hodnotám – muž i žena mají v rodině a při výchově své tradiční role (např. matka – ochranitelská náruč, otec – vymezení řádu, hranic a uvádění dítěte „do světa“) a je potřeba, aby se k těmto svým základním rolím a ke své přirozenosti vrátili. Aby muž byl mužem a žena opravdu ženou. Pak také mohou být správným příkladem pro své děti. A právě příkladem a vzorem se vychovává … Zároveň ve výchově hrají roli vzorce z Vaší původní rodiny. Je důležité se vymanit z jakýchkoliv starých disharmonií a zpětně zahojit nepříznivé dětské prožitky, aby se negativní vzorce nepřenášely na další generace. Pokud Vás tato témata fungování rodiny a muže a ženy v ní více zajímají, doporučuji Vaší pozornosti knihy, videa a názory uznávaného českého pedagoga Marka Hermana.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.